Takoví normální zabijáci

Vysoce naturalistický a realistický reřisér Oliver Stone (Četa) se spojil s šíleným (a podle některých úchylným) režisérem Quentinem Tarantinem (Pulp Fiction, Gauneři), aby spolu stvořili něco, co zůstane divákovi dlouho ležet v žaludku.

A buďte si jistí, že tenhle kousek si poleží docela dost. Celý film je pojat jako životopis dvou "natural born killerů", kteří se jako novodobí Bonie a Clyde vydávají na krvavou pouť napříč Amerikou. A musím říct, že hodně krvavou. Mickey a Mallory totiž neuznávají něco jako morální zásady a zabíjejí prostě proto, že jsou. Nedělají rozdíly mezi muži zákona, cyklisty, servírkami. Když se jim někdo nelíbí, skončí s kulkou v hlavě. A hotovo. Jejich cesta je podrobně dokumentována médii a tak se nevědomky stanou slavnými po celém světě. Stovky lidí chtějí být jako oni, po státech vypukne hotová mánie a televizní společnosti vesele hrabou penízky do svých kapes.

Pak nastane zlom, když se dostanou do kriminálu. Po dvou letech, když už mánie dávno utichne, dostane jeden reportér spásný nápad - natočí s nimi interview přímo z věznice. Ze začátku to vychází dobře, ale pak se to zvrtne, Mickey se pevně chopí brokovnice a vrátí běh dějin do starých kolejí.

Tarantino se projevil i na zpracování, a tak se objevují černobílé scény, efektní slow a fast motion, krví zaplavené obrazy, animované sekvence a příběhy z mládí jsou dokonce pojaty jako situační komedie.

Co tím chtěl Stone říct? Zeptá se nad každý, kdo film viděl až do konce. Co? Bůh ví, co tím vlastně chtěl říct. Tenhle film nenese ani poselství, u Stonea tak obvyklé. Je to jako jogurt s velkými kousky brutality, po kterém vám bude buď blbě, nebo naopak naprosto fantasticky. Ale jogurt je jenom jogurt, projde trávícím traktem a jde na hnůj. Fuj, už se v tom nebudu rýpat. Ať si obrázek udělá každý sám - nudit se u tohoto filmu ale určitě nebude.