Hodiny němčiny

O co šlo?

Kdysi (leta páně 1993-2000 :-)) jsme byli na střední nuceni učit se dva cizí jazyky. Víceméně náhoda (losování :-(() tomu chtěla, že jsem se dostal k 'nejmilejšímu' a 'nejpřívětivějšímu' jazyku co existuje, k němčině. AAAArgh! Ještě dnes na to vzpomínám s husí kůží. Nicméně rád zamáčknu i slzy dojetí...

Asi si dokážete představit, jaký vztah jsem k němčině za tu dobu pobral, zvlášť když jsem v ní neměl nejlepší výsledky (na rozdíl on engličtiny, kterou jsem se CHTĚL učit - hlavně že mám na všechno výmluvu ;-)) a tak jsem přirozeně začal něco jako "čtvrtý odboj", podporován svým skvělým kamarádem Jirkou K. (kterýmu nešla němčina NIKDY protože, protože prostě nemohla a kterýho pozdravuju!) a tak nevědomky začal nabírat vodu humoru a jiných nejapností z pořádně hluboké studny. Byli jsme proti celé Bundesrepublik, proti němčinářce (kterou teď taky musím nechat pozdravovat a hluboce doufat, že to nečte a nevidí, jak jsem si z těch srandiček nakonec udělal byznys ;-))) a proti vlezdop*** a jiným, které nechci jmenovat.

V posledním ročníku tyhle věci přešly ve vrchol, v absolutní ignoraci, totální agresi a vůbec v něco, co si nedokážete představit (vlastně si to dokážou představit jenom lidé, kteří u toho byli a ví, že je to pravda).

Vlastně jsem teďka tak trochu rád, že to ta naše milá Lehrerin brala tak, jak se to brát mělo a že z toho nic závažnějšího pro nás naštěstí nevyšlo. Ta trpělivost byla někdy až ukázková...

Tohle ve mně nechalo spoustu otázek - jak vlastně zpracovat tuhle věcičku, aby z toho někdo něco vůbec měl a abych na druhé straně nikoho ani slovem neurazil? Nevím. Vlastně to říkám jenom proto, abyste viděli, že mám taky nějakou morálku (byť atrofovanou).

'Cja vole bitte' fáze
aneb něžné provokace na začátek

Tak třeba: třídnice. Když se třída dělila na skupiny, obvykle tam fungovala jakási 'služba', která sem tam třídnici přenášela do té druhé skupiny. K nám s ní chodila jedna dívenka. A to stačilo. Prostě jsme otevřeli dveře (slepá klika) a pak jsme se místo převzetí vykecávali, flirtovali anebo jinak bavili. Učitelka zpočátku tyhle úlety brala, ale když jsem jednou zalezl za dveře a málem je zabouchnul, abych tam měl trochu soukromí, naštvala se a přišla mi dát pohlavek. To se přecenila; byla přece jen nižší postavy a tak to nakonec vypadalo, jako kdyby mě pohladila.

Jednou jsme se nabídli, že třídnici odeseme my. Ona nás bez rozvahy pustila (aspoň tam měla chvíli klid). Jirka povidá: "Ty tam (k angličtináři) vlezeš, řekneš 'Dobrý den, my vám neseme třídnici' a pak vejdu já s třídnicí, odejdu a ty řekneš 'nashledanou'." Povedlo se, dobrá sranda. A potom? Proč bysme sa vracáli? I odebrali jsme se kamsi do šaten. Chvíli nato poslala pátrací skupinu, která se zeptala u angličtináře nějak ve smyslu: "Dobrý den, nebyli tady náhodou naši kluci?" Angličtinář měl do konce dne dost :-) a my taky :-()

Krátký příklad konverzace:
Učitelka (na Jirku): Was habe ich gesagt?
Jirka (potichu): Co to kecá?
Ona: Ich habe gesagt, was habe ich gesagt?
Jirka: Coooo? (pozn. jedniné slovíčko, které kdy Jirka znal, bylo 'das Fachwerkhaus', neboli 'hrázděný dům' - viz Deutschmobil mit Willi und Milli)
Holky: (nápověda) Ptá se co říkala...
Jirka: (nechápavě na učitelku): Ich habe gesagt, was habe ich gesagt, nééé?

Jednou nás zase dostala svými růžovými trepkami (které postrádaly jenom ty zvonečky) a když jsme se celou hodinu o nich vášnivě bavili, seřvala nás, že si to máme psát a být potichu. NIKDO, opakuji NIKDO už nikdy nespatří, co jsme na těch cirka patnácti papírcích psali za strašné věci... Radši jsme je zlikvidovali...

Anebo tehdá, když frčel Men in blek, jsme se rozhlodli, že vyzkoušíme temné sluneční brýle. Jí se to líbilo, častovala nás osloveními typu "Jaaa! Zwei Mafianen!", dokud nepochopila, že se v tom dá nádherně chrápat, aniž by to někdo postřehl.

Jednou jsem zase třeba vrtal klikou u otočné židličky a tak nějak jsem ji vytáhnul ven... při pokusu o instalaci (kdy jsem nějak nemohl dostat tu kličku do dírky) se ozvalo pár cinknutí. Ona na mě pohlédla a uviděla, jak se kamsi skláním se zatraceně zaujatým výrazem a houkla: "Copak to tam má Jenda za Flaschen?" (flašky - pozn. překladatele) Nikoho to nepobavilo víc než mě, pochopitelně jsem se už vůbec netrefil, a další cinknutí přidal... Dodneška si možná myslí, že jsem alkoholik (což není pravda (zdaleka ne :-))).

Jedniné, co nám dvěma partyzánům vylepšovalo známku, byly vyprávění. To vždycky Jirka povidá: "Já bych potřeboval na čtyřku jedničku. Musíme vymyslet vyprávění." a já pak den dva makal a makal a vymejšlel a vymejšlel (aby to nebylo moc lehký ani těžký, aby to neslo naše poselství, aby se to Jirka naučil... (protože Jirkova tvorba měla možná dobrou myšlenku, ale to bylo tak všechno a ne nadarmo mu dycky říkala: "Das war gut, aber schlecht. Drei." mission impossible) a tak vznikly skutečné skvosty. To už ale bylo později...

'Gute paštike' fáze
aneb přituhuje ...

Mluvil jsem o vyprávěních. Tady jsou ty nejlepší:

• Musik
  Moc si o tom nepamatuju, bylo to fakt hodně dávno a bylo tam hodně živýho zpěvu ...
  
  
• Velikonoce (německej název už nevím)
  Dělali jsme dva němčoury, a ten jeden byl jako na velikonoce v ČR a dělal tam s prutem mrskačku. A nejlepší byla ta jeho rýmovačka: "Hoty hoty doprofody, gib mir vejce malovany, dyz nedate gezeichnet, dejte aspon weis, slepicka vam znese anderes," který si pamatuju dodneška.
  
  
• Meine Rad-fahren (co jsem dělal o prázninách)
  Moje sólovka. Po prázdninách mě nečekaně vyvovala na vyprávění, a protože jsem ho pochopitelně neuměl (ani jsem neměl nic nachystanýho), musel jsem improvizovat. Řeknu vám, je opravdu nechutný improvizovat v jazyku, kterej neumíte. Když jsem se snažil větou "dann habe ich kocka gefunden" naznačit, že pak jsem najel na kostkovanou silnici, byla třída docela mrtvá a ona na mně zahučela, že to musím opravit.
  Taky že jo. K popisu cesty jsem si dokonce vzal mapu Olomoucka a nejdřív jsem pár minut vysvětloval, že "das kleine fleck is Olmitz" :-)) Tu jedničku mi záviděli i vyložení šprti.
  
  
• Getruda Kalt
  Dva němčouři se potkají a vyprávějí si o své holce. Že je hnusná, stará, škaredá, studená ale že se mu přesto líbí a tak. Pak že se jmenuje Gertruda Kalt a ta jeho že taky a zjistí, že bydlí na stejných místech a pak dokonce zjistí, že je jenom jedna Getruda Kalt a jeden zařve: "Getruda! Wie eine hundin!" (nechtějte vědět co to znamená ...)
  
  
• Kurt und Heimler
  Vrchol naší tvorby, který to klidně mohl dotáhnout i dál než jen do hodiny němčiny... taková hraná scénka, na způsob Alles Gute, dokonce i s oním "dobrý fečer fážení pšátelé, vítámé vás u kursú nemciny Alles Gute!" a tak. Vlastně se celá jmenovala Kurt un Heimler in Konzentracionslager a naznačovala, že nám nic není cizí. Dva esesáci se bavili tím, že barvitě líčili, jak dneska zase honili židy po zátarasách a pak se dohadovali, co že to dají rodině pod stromeček, a navrhovali různé části židovského těla. Nakonec vyhrála ruka, která měla sloužit jako lepačka (protože židovskou hlavu rodina Heimlerů už má...) Dlouho, předlouho se třída chlámala, dlouho, předlouho na nás němčinářka hleděla a pak řekla něco ve smyslu, že to bylo veselé, ale smutné a dala nám jedničky.
  
  

V téhle fázi jsme dosáhli vrcholu - dělali jsme takovej bordel, že se to už nedalo zadržet. To už nás ráda vyhazovala ven, aby měla trochu klidu. Cvakali jsme přenosným bleskem (což ji neustále vnucovalo poccit, že ji někdo fotí), vyluzovali nechutné zvuky podpaždím a dlaní atakdál. To samozřejmě nenechala jen tak, museli jsme stát u tabule poškole (popřestávce :-)) a plnit různé úkoly. To se tam ale kupily děcka z menších ročníků a ty pak měly o zábavu postaráno (divado zadarmo). No úkoly - vyhledávali jsme slovíčka v nechutných slovnících (představte si tisícstránkový zažloutlý slovník PA-PE psaný švabachem... bluéééé) anebo jsme překládali. Vyjímečně něco jiného. Někdy nám zadávala skutečné lahůdky, třeba když nakroutila knírek a vyhrkla na mě: "Piš!- Zraněný rys!", to člověk nevěděl, jestli se má smát nebo brečet...

Taky jsme přišli na elegantní způsob spaní - polštářky z nafouknutých 'důkazových' plastových sáčků. Nejenže se tak dalo i usnout, ale občas se vypustily a udělaly pšouk. Anebo jsme se bavili jinak, dělali jsme papírové vlaštovky (tzv. Schlalbes). A kdyby jenom nějaké vlaštovky - vzpomenu-li si jen na svůj sofistikovaný typ MIG-31 s vysunovatelným podvozkem a kompletním letištěm...)

'Schluss' fáze
aneb všechno jednou končí...

Konec byl velkolepý. Přitáhli jsme šampaňské (pro rejpaly - dětské), lavici a krátkou scénku "Kurt - has tu eine šampaňé? Ja ich habe -buch- Ich auch -buch na stůl- So, offen wir! ein zwei drei!" A už bylo šampaňský na stropě. Napila se s námi, vyfotila a konec.

A tak skončila poslední hodina, doufám poslední v mém životě. A tak skončil i odboj. Zdravím všechny partyzány, kteří nesou hrdě naši myšlenku dál. A vzkazuju jim, že nám ani tak nešlo o ty němce nebo ty hodiny. Hlavně že byla sranda.